Pátý deníkový zápis

 Hned ráno jsem si uvědomil, že odpověď asi nedostanu tak snadno. Jakmile jsem totiž vešel do ložnice, zjistil jsem, že ta zeje prázdnotou. Kruci! Jak je možný aby někdo byl tak tvrdohlavý? Chtěl jsem ho jít hledat, ale ušetřil mi práci.

 Kdosi zazvonil a já si byl téměř jistý, že je to Tannus. Že jsem se ve svém úsudku nemýlil, jsem poznal ve chvíli, kdy jsem otevřel a on se na mě téměř sesypal. Sakra! „Já tě snad…,“ vyprskl jsem, ale okamžitě jsem si uvědomil, kdo je. „Kde jsi byl?“ optal jsem se tedy. „Venku, nevidíš?!“ prohodil. Raději jsem už nic neříkal a pomohl mu do ložnice. Tam jsem ho položil na postel. „Spi!“ přikázal jsem.

 „Přežívali jsme bez tebe dost dlouho, jeden den už Manhattan nevyřídí!“ Nic mi na to neřekl a jen zavřel oči. Odešel jsem tedy z pokoje a usadil se v obýváku na pohovce. Zaklonil jsem hlavu a zadíval se na strop. Chtěl jsem, abychom byli rovnocenní partneři, ale když se ho budu neustále bát zřejmě to nevyjde.

 Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Probudil mě jakýsi neidentifikovatelný zvuk. Otevřel jsem nejprve jedno oko a potom, zděšeně, i to druhé. V kuchyňce, na kterou jsem měl perfektní výhled totiž stál Tannus a cosi prováděl s mojí mikrovlnkou. Okamžitě jsem vyskočil a přeběhl k němu. „Co to sakra vyvádíš?“ vyprskl jsem.

 Otočil se na mě a spontánně se usmál. Málem se mi podlomila kolena, když jsem ten úsměv spatřil. Rychle jsem uhnul očima a netrpělivým poklepáváním na kuchyňskou linku jsem žádal odpověď. „Jen jsem chtěl zjistit co to je,“ prohodí a já jen zavrtím hlavou. Rychle se kouknu dovnitř a nasupeně vydechnu.

 Uvnitř trouby totiž vesele sedí krysa! Já ho snad… raději nedomyslím, co kdyby náhodou četl myšlenky, že? Jedno vím jistě. Že v tom už nikdy nebudu ohřívat moje oblíbená zmražená jídla. „Stalo se něco?“ optá se nevinně a já dumám jestli se náhodou nepraštil do hlavy. Zavrtím hlavou a vrátím se na pohovku.

 „Tak co nás dneska čeká?“ optám se a vyčkávám. Přejde ke mně a usadí se naproti mně do křesla. Tu odpornou věc má na rameni. Snažím se ji nepozorovat, ale její pichlavá očka mě propichují a já z nějakého důvodu nechci vypadat jako že se jí bojím. Což je samozřejmě kapitální blbost. „To samé co předtím. Musíme se vrátit zase tam, kde jsme se potkali a pokračovat.“

 Neklidně se ošiji. Nechce se mi do toho, je to riskantní, ale z nějakého důvodu ho nechci nechat jít samotného. Přeci jen je ještě pořád zraněný. „Jsi si jistý, že to zvládneš. Nedávno tě zranili a…,“ nedořekl jsem, protože mi prudce skočil do řeči. „Tam odkud jsem přišel by mi nedovolili odpočívat. Tohle pro mě až moc velký luxus.“

Malý kousek jeho tajemství odhalen. Nevím jestli si to on sám uvědomil. Koutkem oka se na něj podívám. Nevypadá to tak. Kývnu tedy a dál nad tím raději nedumám. Přemýšlím jak se k němu dostat blíž, ale nic mě nenapadá. Přesto jsem pevně rozhodnutý ho znovu zahnat do postele. „Jestli se okamžitě nevrátíš do postele už ti nebudu pomáhat,“ prohodím.

Udělá krok vpřed a ještě jeden, až stojí několik centimetrů ode mě. Propíchne mě očima a já mám pocit, že jsem přimrzl k zemi. „Jestli mi budeš klást podmínky,“ zavrčí, „můžu být poslední komu je budeš dávat.“ Nasucho polknu, ale neustoupím. „Oslabený nám nepomůžeš, Tannusi,“ pronesu jemně jako k dítěti.

Nadechne se, protože mi chce zřejmě opět odporovat, ale prudce zavrávorá. Jako by někdo chtěl potvrdit moje slova, ušklíbnu se v duchu. Přehodím si jeho ruku přes rameno a podepřu ho. Pomůžu mu do postele, kde ho položím a přikryji ho. Dívá se na mě s leskem v očích a já dumám jestli je to vracející se horečkou nebo něčím jiným. Raději to přisoudím horečce.

Celou noc mi sténá pod rukama (samozřejmě kvůli bolesti ne z důvodu, který vás všechny určitě napadl). Až k ránu se trochu uklidnil. Kecnul jsem si do křesla a sotva jsem zavřel oči tak jsem usnul…