Šestý deníkový zápis

Probudily mě čísi ruce na mém těle. cosi jsem zamručel a nechal to být. Bylo to totiž velice příjemné. Avšak jen do chvíle, kdy mi došlo, kdo jediný to může být. Prudce jsem otevřel oči a byl jsem lapen jeho hlubokým pohledem. Nic neřekl. Jen mě dál hladil po obnažené (obnažené?!) hrudi.

Cítím to napětí mezi nimi a snažím se vymanit. Jeho dlaně mi to nedovolí. Začne se ke mně pomalu sklánět a já nechápu, kde bere tolik lidských vlastností a zkušeností. Copak může cítit něco jako je touha, která nyní otřásá celým mým ubohým lidským tělíčkem? „Ne,“ vydechnu nakonec velice tiše.

„Ano,“ odporuje mi a zajme mé rty. Chci se odtáhnout, ale jeho ruka v mých vlasech (kde se tam sakra vzala?!) mi to nedovolí. Je to něco zvláštního, ale rozhodně ne nepříjemného. Avšak v hloubi duše si uvědomuji, že je to nebezpečné, že on není člověk. Přesto pohnu rty a polibek opětuji.

Pak se ale vzpamatuji ze spánkového opojení a prudce se odtáhnu. „Co to děláš?!“ vyhrknu a zpražím ho pohledem. Strach z něj je najednou pryč, zatlačen do kouta touhou, která mi koluje žilami. A právě to mě děsí.

Pomalu se zvedne a zůstane klečet na zemi. Pozoruje mě a já jeho. Jak mi tak klečí u nohou mám chuť ho popadnout ho kolem krku a už nikdy nepustit. Ale moc dobře si uvědomuji, že to nejde. „Vypadá to, že už je ti líp,“ prohodím. Jen přikývne. „Dnes ale ještě nikam nepůjdeme, ano?“ optám se. Přijde mi, že se tím polibkem mezi námi uvolnila atmosféra. Opět to mlčenlivé přikývnutí.

Znervózňuje mě to. „Udělám něco k jídlu,“ vyhrknu a rychle vstanu. Protáhnu se kolem něj a nadechnu se jeho vůně. Voní hezky, pomyslím si a mimoděk si vzpomenu na jednu reklamu na kafe (jeho jméno vám neřeknu, ani kdybyste mě rozkrájeli).

Zdá se mi to, nebo se nějak změnil? Ale co to zapříčinilo? Raději si tím nelámu hlavu a dám se do přípravy té slibované snídaně. Ukuchtím smažená vajíčka a topinky. Nakonec ho zavolám a dáme se do jídla. Kupodivu mlčky. Dneska už mě nic nevyvede z míry, pomyslím si, když se zvedne a jde do ložnice.

„Ehm… Kam jdeš?“ zavolám za ním. „Vyspat se!“ zavrčí mi v odpověď. Nevěřícně se za ním vydám. „Cože?! Copak jsi nespal celou noc?“

Pokrčil rameny, plácl sebou na postel a ostentativně se ke mně otočil zády. Ještě okamžik jsem tam stál jako tvrdý Y, ale nakonec jsem se vrátil do obýváku a kouknul se na telku. Po půl hodině si uvědomím, že vlastně ani nevnímám, co že to tam dávají. Jediné na co jsem schopen myslet jsou jeho rty na těch mých.

Přejedu si ukazovákem po dolním rtu a zasněně se usměji. Pak se ale profackuju a vrátím do reality. Není to člověk! Musím na to myslet. Jenže ta přitažlivost, která se mezi námi objevila, se nedá ignorovat. A k mému velkému úžasu to ani nechci.

Prohrábl jsem si vlasy a vrátil se do ložnice. Zastavil jsem se ve dveřích sledoval jeho zavřené oči a klidný výraz. Udělal jsem váhavý krok kupředu a trochu se nad ním naklonil. Pak jsem si za to vynadal a vrátil se do obýváku.

Celý den jsem bloudil po bytě, snažil se nemyslet, ale moc se mi to nedařilo. Pořád jsem musel myslet na horkost jeho rtů a také na horkost mého vzteku. On si klidně spí!, zuřil jsem. Avšak ve chvíli, kdy se setmělo mě veškerý vztek přešel.

Ve dveřích do ložnice totiž stál Tannus, oblečený celý v černém, připravený jít na lov. Chvíli jsem na něj dokázal jen zírat s otevřenou pusou. Pak mi však hodil pás s lektvary a vrátil mě do reality. I já jsem totiž pociťoval, že je nutné vydat se dnes na lov. Protože Zlo se začínalo rozmáhat ve městě, které on chtěl chránit. A nejen on.