Třetí deníkový zápis

 Přišel jsem na dohodnuté místo, ale nikde jsem ho neviděl. Celý den jsem přemýšlel, co asi dělá a jestli zabíjí další tzv. démony, které potká. Přemýšlel jsem, čím jsem si to zasloužil, že jsem na něj musel narazit. Jistě, vše se přeci nedalo přisoudit té večerní procházce.

 V určenou hodinu jsem stál tam kde jsem měl, ale Tannus nikde. Rozhlížel jsem se kolem, když mi na rameno dopadla čísi ruka. Leknutím jsem téměř vypustil duši nohavicí od kalhot. Přesto jsem našel sílu se otočit.

 Překvapeně jsem zamrkal. Stál přede mnou velice hezký mladý muž. Hnědé vlasy s nádechem mědi, pronikavé zelenošedé oči, ostré rysy a hezky vypracovaná postava. Zkrátka ideál všech žen. Nějak instinktivně jsem poznal, že je to On. Tannus. Tahle změna mě jaksi připravila o klid. Bylo to bezpečnější, když to byl malý plešatící obchodník. Tohle bylo až moc… dokonalé… „Máš štěstí, že jsi přišel,“ řekl tím svým hromovým hlasem.

 Zachvěl jsem se. „Já vím,“ odvětil jsem jen a čekal, co bude dál. „Dnes toho budeme mít také víc než dost na práci,“ vysvětlil mi rádoby nic. Kývl jsem. „Kde bydlíš?“ zeptal se mě. „Proč tě to zajímá?“ Když vypadal takhle, nebylo na něm nic děsivého, ale přesto jsem měl neustále na paměti, že je to On. Nebezpečný tvor z jakési jiné dimenze. Stačil jediný pohled těch jeho očí a já kapituloval. Nadiktoval jsem mu svou adresu. Jen kývl a vyrazili jsme do ulic.

 Opět mi nadiktoval neskutečné množství darebáků a já jen poslušně škrábal na papír a čekal na půlnoc. Ta přišla až neuvěřitelně rychle a mě se stáhly snad všechny vnitřnosti. Včera jsem sice zabíjel, ale jen proto, že by mě ten netvor zabil sám.

 Náhle jsem si uvědomil, že včera jsme je zdaleka nezlikvidovali všechny. Měl jsem již otázku na jazyku, ale tu mi zmařil Tartunil (bezva už si je začínám pamatovat, pomyslel jsem si v tu chvíli ironicky), který mi zatarasil cestu a mě nezbývalo než na něj hodit lahvičku.

 Po chvíli jsem si s notnou dávkou hrůzy uvědomil, že mi došly lektvary. Blížily se ke mně celkem tři nestvůry a zatlačily mě do kouta. A poroučím se, pomyslel jsem si podivně klidně. Náhle však kolem zavířil oheň a ohrožovatelé byli mrtví. Překvapeně jsem se zadíval na Tannuse stojícího za nimi. Pak mi došlo, že jsem ho vlastně neviděl házet ty zatracené lahvičky. Takže používá oheň. Další článek zapadl do skládačky.

 Podal mi jakési atame a se slovy: „Tohle používej, když ti dojdou lektvary,“ se opět vrhl do boje. Následoval jsem jeho příkladu. Když začalo svítat byl jsem notně unavený a oči se mi téměř zavíraly. Rozhlédl jsem se po svém společníkovi.

 Stál opřený o zeď a těžce oddechoval. Přešel jsem k němu a uviděl pod ním krev. Copak on může krvácet?, divil jsem se v duchu. „Tannusi. Co se stalo?“ optal jsem se. „Zdá se, že budu nucen použít tvůj byt,“ prohodil. „Cože?!“ vykřikl jsem, ale odpověď jsem nedostal, protože se sesunul v bezvědomí na zem.

 Bezva a jak ho teď dostanu domů?!

 Nějakým způsobem se mi to nakonec podařilo. Rychle jsem mu vyčistil ránu, a pak sám padl únavou na pohovku. Postel jsem mu samozřejmě přenechal. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta dobrotivost.