Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl třetí - Lapen minulostí

22. 4. 2008

Zuřil. Byl naprosto nepříčetný. Bylo mu všechno jedno. Co na tom, že se sám žene do nebezpečí a k přesile. Zabili mu člověka, u kterého vyrostl! Nerozmýšlel se, co dělá. Prostě přišel ke dveřím a zazvonil. Otevřel mu jakýsi muž  v černém plášti. „Princ Sion,“ zasyčel. Prudce se pohnul a chytil ho pod krkem. „Ano jsem to já,“ vrčel nelidsky, „a ty mě teď zavedeš za svým pánem!“ přikázal nekompromisně.

Pustil ho a chlápek zhluboka lapal po dechu. Zřejmě se přesvědčil, že není radno si s ním zahrávat. „Prosím následujte mě,“ vyzve ho a Sion jde mlčky za ním. Rozhlíží se kolem a počítá kolik jich tu je. Vypadá ta na dobrou dvacítku. Věděl, že pokud na něj zaútočí zabije. I přesto jak hlásá, že nechce, aby tekla další krev. Jenže jeho rozum zaslepoval vztek, zášť, smutek.

Věděl, že se to jeho přívržencům nebude líbit, ale omluvit se může vždycky. Jen s Červeným Drakem to asi bude horší. Konečně se zastavili před velkými dvoukřídlými dveřmi. Muž otevřel. „Princ Sion si vás přeje vidět, sire,“ zazní jeho zvučný hlas. Sire, pomyslí si s ironií. To tedy opravdu sedí. Téměř vidí Fergusův překvapený výraz. „Můžete jít dál,“ vyzve ho muž a zavře za ním dveře.

Jeho bratr vstane z něčeho, co podezřele připomíná trůn. U nohou mu sedí ten jeho kněží. „Bratře!“ zvolá nyní. „Co tě k nám přivádí?“ ptá se s tak sladkým úsměvem, až se mu z něho zvedá žaludek. „Nejsem tvůj bratr! Už ne! A co mě přivádí? Ále taková banalita, pff, vražda myslím.“

„Vražda? To snad nemyslíš vážně, a koho jsem měl vlastně zabít?“ ptá se úlisně. „Počkej chvíli musím si vzpomenout…,“ odmlčí se. „A už vím, takového bezvýznamného člověka. Sira Meldora!“ zavrčí a vrhne se na něj. Avšak k Fergusovi se nedostane. Zadrží ho Morgan, který ho chytí pod krkem. Sakra!, pomyslí si, ten má ale páru.

Nějak se mu podaří dostat z jeho sevření. Ještě naposledy se podívá na bratra, v očích krutou pomstu a vyskočí oknem. Vzlétne k nebi a s nelidským zavytím vyrazí zpět na své panství. Ovšem už tam nedoletí. O rukáv a tudíž i o kůži mu škrtne kulka. Rukou mu projede ostrá bolest a on se v bezvědomí zřítí na zem.

Přechází jako tygr v kleci. Nechal si zavolat Daidreda, aby mu řekl, že princ zmizel. Jenže ten si dával až podezřele na čas. Sakra dělej! Můžou ho zabít. Konečně se dveře otevřou a v nich stojí vysoký kněží. „Co chceš?“ zasyčí nepřátelsky.

„Daidrede! Vypadá to, že budeme muset odložit staré spory. Princ zmizel.“

Muž se napne. „Cože?“ optá se. „Mám takový pocit, že jsi mě slyšel až moc dobře. Sion je pryč a my bychom se ho měli vydat hledat.“ To že tuším, kam se vydal, mu přeci nebudu říkat. „Dobře. Svolám Garetta a jeho lidi. Zatím…,“

„Zatím se ho vydám hledat sám,“ skočí mu do toho a zmizí oknem. Pro to vynalezly dveře, pomyslí si Daidred s úšklebkem, ale už se nerozmýšlí a rozběhne se svolat ostatní. Za chvíli už v okolí krouží několik upírů a hledá svého pána.

Červený Drak letí s neochvějnou jistotou. Ví, kde ho hledat. Vztekle skřípe zuby. Až tě najdu, tak tě přehnu přes koleno a pořádně ti natřískám, přísahá v duchu a zběsile se rozhlíží kolem. Konečně mu pohled padne na postavu ležící na zemi. V tmavém kabátě není téměř vidět, ale přesto si ho všimne.

Vrhne se střemhlav dolů a poklekne vedle něj. Mladík se třese jako v horečce. „Sione,“ šeptne a skloní se nad něj. Rychle ho prohlédne, aby zjistil původ zranění. Konečně si toho všimne. Skoro není vidět, ale přesto si toho všimne. „Sakra!“ procedí skrz zuby. Opatrně ho zvedne a vezme ho do náruče. Pohladí ho po vlasech. Ty pitomče!, uleví si alespoň v duchu. Tohle není moc dobré, pomyslí si a vyrazí do jeho sídla.

Jsem zvědavý, jak přesvědčím Daidreda, že v tom nemám prsty. Ironicky se ušklíbne. Proč by mu taky něco vysvětloval, že? Aniž by se nad tím nějak pozastavoval, vletí oknem do Sionova pokoje a položí ho do postele. Sundá mu kabát a košili a zkontroluje zranění. Vypadá to na kulku. „Přeci neskončíš jako tvůj otec!“ upozorní ho.

Vstane a na chvíli ho nechá samotného. Oznámí, že našel prince a také to, že je zraněný a měl by se o něj někdo postarat. Objeví se Ragor, který prý léčil i Kaleina. Posadí se na posteli a prozkoumá ránu. „Tohle nevypadá moc dobře,“ prohodí směrem k Červenému Drakovi. Ani sám neví proč to oznamuje zrovna jemu. „A?“ ozve se ten. „Dost se to podobá zranění jeho otce. Není-li přímo totožné. Budu muset ránu vypálit. Nebude to zrovna příjemná záležitost.“

Z postele se ozve zasténání. Oba muži tam otočí pohled. Černé oči se střetnou s fialovýma. Ty jsou zakaleny bolestí. „Do toho Ragore!“ vyzve ho princ a zatne zuby. Oslovený přikývne a na okamžik se vytratí. Za chvíli se vrátí se svíčkou a ostrou dýkou. „Bude to bolet,“ upozorní svého pána. „To je mi jasné,“ cedí skrze zuby.

Červený Drak se chce tiše vytratit, ale chytí ho za ruku. „Prosím,“ vydechne. „Zůstaň.“ Na několik dlouhých vteřin zaváhá. Nakonec, ale nedokáže nic odepřít těm zamlženým očím. Klekne si vedle postele a stiskne jeho dlaň ve své. Pak kývne na Ragora a ten přiloží rozžhavenou dýku k ráně. Místností se rozlehne nelidský řev a Červený Drak má pocit, že mu princ právě rozdrtil ruku. Přesto ho nepouští. Mladík v posteli sebou škube, ale Ragor si ho přidržuje tím, že na něm klečí.

Mohou cítit zápach spálené kůže, ale přesto neustává. Po chvíli mladíkovo tělo ochabne, protože ta bolest se už nedá vydržet. Omdlí. „Hotovo,“ prohodí Ragor a otře si zpocené čelo. „Teď už je to na něm.“ Vstane a přejde ke dveřím. Tam se ještě otočí. „Řeknu, aby vás teď nikdo nerušil.“

„Díky,“ šeptne Drak a vymaní ruku z ocelového sevření. Pohladí Siona po tváři a zadívá se na ránu. Vypadá to ošklivě a zůstane mu šeredná jizva, ale pokud mu to zachrání život… Přiloží mu ruku na čelo, ze kterého sálá horečka. Během deseti minut si obstará vše co by mohl potřebovat.

Přiloží mu na čelo studený obklad a opět si klekne vedle postele. Uchopí ho za ruku. Sion začne v noci blouznit, chvíli se třese zimnicí, vzápětí ze sebe shazuje přikrývky, protože je mu vedro. Je to únavné, ale Červený Drak nepovoluje.

V jednu chvíli na něj musí nalehnout celou vahou, aby nespadl z postele. Konečně se uklidní a upadne do horečnatého spánku. Otírá mu čelo vlhkým hadříkem. Zapřemýšlí nad tím proč to udělal. Mohl tam přeci poslat jeho. Nemusel jít sám. Viselo nad ním, až moc otazníků, na které neměl odpovědi.

Kolem půlnoci na okamžik otevřel oči. „Pít,“ zasípe a on mu okamžitě ke rtům přiloží sklenici s vodou. Hltavě se napije. „Ne, tak rychle,“ brzdí ho Červený Drak a položí sklenici na stůl. Pak se nad něj nakloní a je chycen těma zvláštníma očima. Sion náhle zvedne ruku a zaboří mu jí do vlasů. Přitáhne si ho blíž k sobě. Než však stihne cokoliv udělat, oči se mu zavřou a on usne.

Červený Drak se od něj rychle odtáhne, protože potřebuje uniknout z jeho blízkosti. Srdce mu náhle bije rychleji. Zhluboka se nadechne, aby se uklidnil. Pak si sedne do křesla a pozoruje spícího mladíka. Občas ho opět roztřese zimnice, nebo ho naopak zachvátí neskutečné horko, ale horečka pomalu ustupuje.

Srdcem proplouvá teď pocit viny,

Bože řekni sám jestli tak chutnaj moje činy

Bože kdo ti dává moc život dávat, život vzít

Bože, čím jsem si to mohl zasloužit

Že moje duše prodírá se tmou

a všechny hříchy se mnou stejnou cestou jdou

„Proč jsi mě vzkřísil?“ zeptá se po několika hodinách, kdy nad ním bdí, Červený Drak. „Kdybych tvrdil, že jen kvůli válce lhal bych,“ ozve se náhle namáhavě z postele. Okamžitě si klekne vedle postele a zadívá se na něj. Nevypadá jako by byl při vědomí, ale on ví, že nespí. Náhle se jejich pohledy střetnou a oba mají pocit, že je místnost náhle o několik metrů menší.

„Jméno,“ vydechne mladík a Červený Drak přemýšlí jestli ještě neblouzní. „Jsem Červený Drak,“ pronese. „Ne! Chci znát tvoje jméno. Nebyl jsi pořád Červený Drak. Jak ti říkali?“

Světlovlasého muže tato otázka překvapí. Ve fialových očích svítí prosba. Okamžik mu dělá problém vzpomenout si, jak se kdysi jmenoval. Je to tak dávno. „Daihem,“ odpoví mu nakonec a mladíkovi přes popraskané rty přeběhne úsměv. Natáhne ruku a Červený Drak ji instinktivně uchopí. „Daihem,“ zopakuje a pohrává si s tím jménem. „Jak se cítíte?“ optá se nakonec Daihem.

„Jako by mě přejel parní válec a hodil tam ještě zpátečku,“ vydechne. Jen kývne. To si mohl myslet. Ten dotyk… Je tak příjemný. Vyžene si takové myšlenky z hlavy a opět se pohledem vrátí k těm fialovým očím. Plane v nich něco… Snad touha, snad něha, možná něco mezi tím. Je to takové pokušení.

Náhle se Sion rozkašle a Daihem se nad něj nakloní. Podepře mu záda a konejšivě ho do nich plácá. Záchvat konečně přejde a on se vyčerpaně sesune zpět do přikrývek. „Lepší?“ zeptá se Daihem. Jen kývne a zavře oči. „Jsem unavený,“ vydechne. „Jistě. Nechám vás odpočívat,“ ujistí ho a vstane z křesla. „Ne,“ vyhrkne, až to Červeného draka mírně vyvede z míry. „Prosím,“ pronese už mírněji. „Neodcházej.“

Zkoumá ho pohledem, ale princ má stále zavřené oči, takže nedokáže určit na co myslí. „Dobrá tedy,“ vydechne nakonec a opět se posadí do křesla. Mlčky pozoruje, jak se otočí na bok a vzápětí může slyšet jeho klidné oddechování. Usnul. Daihem se pousměje. Vypadá jako velký dítě. Ale sakra sexy, uvědomí si.

Už je to dlouho, co ho někdo přitahoval. A tenhle kluk byl zatraceně nebezpečný. Možná ještě mnohem nebezpečnější než… Ne. Nemysli na to. Jenže už to nemůže zastavit. Minulost kolem něj obtáčí svá chapadla a pomalu ho vtahuje do míst, kam se nikdy nechtěl vrátit.

Tmou blesknou usmívající se  černo-zelené oči a vzápětí se objeví i jejich majitel. Srdce mu prudce buší. Ví, že dělají něco, co by neměli, ale on se nedokáže ovládnout. Uchopí mladíka za zátylek a přitiskne k němu své rty. Zaslechne jeho uchechtnutí a vzápětí ucítí jak polibek opětuje. Obejme ho kolem pasu a přitáhne si ho k sobě blíž. Jeho touha vzrůstá. Náhle si to uvědomí. Je zamilovaný. Miluje toho rozcuchaného kluka se sladkým úsměvem a nádhernýma očima. Zda i on k němu cítí to samé netuší. Ví, že jim to nevyjde, že je budou chtít rozdělit. Ale také je rozhodnut se nevzdát tak snadno. I kdyby ho to stálo jeho přísahu i post největšího kněžího.

Náhle se prudce otevřou dveře. Přesně ví, co ten kdo sem tak vrazil může vidět. Dva muže nahé v jedné posteli, vzduchem se ještě vznáší vůně milování. Instinktivně k sobě mladíka přitiskne a on se k němu přitulí. Není jiná možnost. „Co to má znamenat? Daiheme!“ ozve se hlas ode dveří.

Zadívá se na mladíka po svém boku. Ten se pousměje a kývne. Oba vstanou a rychle se obléknou. A pak jim stačí jen jediný skok a oba zmizí v temnotě. Stačí jediný skok a on Daihem, nejmocnější a nejvyšší kněží, právě zradil svou přísahu.

Stali se z nich nepřátelé. Měl někoho zabít, ale místo toho se do něj zamiloval. A přitom před tím miloval jeho! Jak pomíjivé je srdce. V tom jeho se rozhořela touha pomsty. Proto si vymyslel různé lži a výmysly. A proto později zemřel.

Ani si neuvědomil, že usnul, dokud neucítil na tváři lehký dotek dlaně. Otevře oči a zadívá se na Siona. Ten klečí před ním a pozorně si ho prohlíží. „Zlé sny?“ zeptá se. „Nebo vzpomínky?“ Jeho pohled je pátravý a zvědavý.  Daihem se k němu maličko nakloní. Cítí jak se jeho pán chvěje a v očích mu stále ještě hoří horečnatý žár. Má podezření, že se mu opět přitížilo, ale nic neřekne. Nedokáže se odtrhnout od toho fialového pohledu.

Princ toho využije a uchopí ho za zátylek. Přitáhne si ho k sobě blíž. „Chci tě políbit,“ vydechne tiše a sám netuší kde se to v něm bere. Jenže po tom toužil od první chvíle, co ho uviděl. Ten pocit byl tak silný, že se mu nemohl dlouho bránit.

Červený Drak náhle neví co si počít. Chce to udělat, ale zároveň se toho bojí. Mohl by kdokoliv přijít a to by mu na reputaci moc nepřidalo. Jenže v těch neuvěřitelných očích plálo něco, co mu nedávalo na vybranou. Přiblíží k němu rty. „Nejsem si jistý jestli je to dobrý nápad,“ prohodí nakonec tiše. „Tak nad tím nepřemýšlej,“ upozorní ho a maličko zvedne hlavu.

Jejich rty se střetnou a oba cítí, jak jimi prochází vlnky vzrušení. Propletou se jazyky a polibek se prohloubí. Daihem mu položí ruku na záda a maličko ho nadzvedne a přitiskne si ho k sobě. Tak dlouho, pomyslí si. Je to tak dlouho, co jsem cítil blízkost někoho jiného. Vplete mu ruku do vlasů a jemně si pohrává s jeho ústy.

Sion má pocit, že se mu právě splnil životní sen. Drží v náručí Červeného Draka, po kterém toužil, i když věděl, že je mrtvý. Cítí jeho rty, jeho tělo a má pocit, že je to ta nejpřirozenější věc na světě. Cítí, jak přesune rty k jeho hrdlu a se zasténáním zakloní hlavu, aby mu umožnil lepší přístup.

Oba si uvědomují, že je začíná ovládat jejich primitivní já, ale ani jeden to nechce zastavit. Každý po tom svým způsobem toužil už dlouho, ačkoliv každý z jiného důvodu. Červený Drak se od něj pomalu odtáhne a jejich oči splynou. „Nebudu tvrdit, že toho lituji,“ vydechne Sion. „Ani já ne.“ Ještě jednou se k němu nakloní a políbí ho. „Teď si musíte odpočinout, princi,“ upozorní ho. Pomalu se zvedne a vezme mladíka do náruče. Ten se lehce zachvěje a přitiskne se k němu.  

Položí ho na postel a přikryje ho až k bradě. Jen se usměje a zavře oči. Červený Drak ho pozoruje. Tenhle pocit… Cítil ho naposledy s… Ne!, zarazí se. Tohle je jiné, úplně jiné. Tenhle kluk ho uhranul. Tušil, že budou ještě problémy, ale stejně tak věděl, že nedokáže zradit. Podruhé už ne. Vstane a nakloní se nad něj. „Sladké sny, můj princi,“ zašeptá a rty mu přejede po čele. Prostě to musel udělat, i když neví proč.

Mladík se jen zavrtí, ale neprobere se. Ještě chvíli ho pozoruje, a pak raději opustí pokoj. Ani ho nepřekvapí, když na chodbě narazí na Daidreda. „Jak je mu?“ zeptá se muž. „Už je to lepší, ale bude se z toho zřejmě dostávat delší dobu.“

„Nějak se mi nechce věřit, že bys v tom neměl prsty. Našel jsi ho až moc snadno,“ pronese Daidred a bedlivě si ho prohlíží. „Možná jsem prostě jen vytušil, kam se rozhodl letět. koneckonců všichni víme, kdo sira Meldora zabil.“ Klidně opětuje jeho pohled.

Kněží trhne rameny a důstojně odkráčí. Drakovi se na rtech objeví malý úšklebek, prostě si nemůže pomoci. Přesně to věděl. Vždyť s Daidredem se neviděli od té události. A velice pochyboval, že by mu tak snadno odpustil.

Tiše proklouzne do pokoje a usadí se do křesla. Jemně se Sionem zatřese. „Vaše Výsosti. vaše Výsosti!“ Mladík sebou lehce trhne a sykne bolestí. Jen neochotně otevře oči. „Daidrede?“ vydechne. „Co se děje? Další útok?“ začne se hrabat z postele. Muž ho zatlačí zpět do polštářů. „Ne, nic se neděje. Jen jsem vás chtěl na něco upozornit.“

Sion překvapeně mrkne. „Na co?“ optá se tiše. Proč mám pocit, že to nějak souvisí s Daihemem? „Jedná se o Červeného Draka,“ začne. Trefa, ušklíbne se princ. „Ano?“ nadzvedne obočí. „Víte, když jste zmizel, svolal nás a nechal vás hledat. Avšak našel vás on. jako by přesně věděl, kde vás hledat. Možná byste se nad tím měl zamyslet. Možná v tom měl prsty i on. Jak ve smrti sira Meldora tak ve vašem zranění.“

Mladík nehne ani brvou a klidně ho sleduje. „Co se mezi vámi událo před tím, než Drak zradil?“ zeptá se tiše a Daidredovy ztuhnou rysy. Z jeho obličeje je náhle ledová maska a Sion má pocit, že před ním stojí někdo jinej. „O tom bych nerad mluvil, pane. Jediné co vám mohu říci je, že v tom určitou roli hrál můj syn.“

„Syn? Tys měl syna?“ vykřikne udiveně. Muž smutně přikývne. „Přemýšlejte o tom, co jsem vám řekl, můj pane,“ pronese ještě a stejně tiše jako přišel zase odejde. Zanechá za sebou Siona, který má o čem přemýšlet.

Daidred měl syna? Proč mu o tom nikdo neřekl? Ani otec ne. Přejede si dlaní přes obličej a snaží se přestat myslet. A paradoxně právě tohle mu nejde. Dveře se opět otevřou a tentokrát do pokoje vejde Červený drak. Mladík na posteli si ho mlčky prohlíží. „Co se stalo mezi tebou a Daidredem? A jak s tím vším souvisí jeho syn?“ udeří okamžitě, jakmile se muž posadí do křesla.

  Všimne si jak Daihem ztuhl. „Chci tě znát jako Daihema, ne jako Červeného Draka, o kterém jsem četl v knihách a který všechny upíry očaroval,“ zašeptá téměř něžně. „I vás?“ optá se velice tiše s nadzvednutým obočím. Mladík uhne očima a neodpoví. Pitomče, vynadá si v duchu. Jak jsi se mohl takhle blbě prozradit?! „Možná,“ špitne nakonec a opět se na něj zadívá. „Odpovíš mi na mou otázku?“

Na dlouhou dobu se rozhostí ticho. Nakonec se Červený Drak posadí na židli, přisune si ji k posteli a tiše se dá do vyprávění. Už není Sion, už není současnost. Je jen minulost. „Vše začalo ve chvíli, kdy jsem začal sloužit Idhatovi. Byl jsem prvním kněžím, kterého „stvořil“. Pak přišli další. Jako poslední Daidred. Avšak po smrti našeho pána, přešly moje služby na vašeho otce. Nebyl jsem jediný, kdo přešel do služeb Kaleina. Byl to i Daidred a jeho syn. A právě tady padla kosa na kámen,“ odmlčí se.

Sion pozoruje, jak mu při vzpomínce zjihly oči. Bodne ho u srdce, ale odmítá si přiznat, že by to byla žárlivost. Trpělivě čeká, až se muž na židli rozhodne pokračovat. „Byl to takový veselý mladík. Oči mu pořád svítily smíchem a později i něčím jiným. A tenhle mladík mi učaroval. Možná bohužel, možná bohudík. Zamiloval jsem se do něj. A i on mé city opětoval, až do jednoho osudného okamžiku. Tím jsem si naprosto jistý dodnes. Scházeli jsme  se tajně, protože by to Daidred nikdy nepřipustil. Avšak jednou jsem si tak trochu nedali pozor. Samozřejmě, že nás nachytal a v ne zrovna lichotivé situaci, to mi věřte,“ opět delší odmlka.

„Nehodlali jsme se smířit s tím, že by nás rozdělili. Napadlo nás jediné možné řešení. Utéct a vzdát se tak všeho. A tak jsme to udělali. Pokusili se nás zastavit kněží. Dva z nich jsem zabil jen abychom se mohli dostat pryč. Díky tomu jsem porušil přísahu danou Idhatovi a zradil tak celý klan,“ zadívá se mu do očí, ale mladík ani nemrkne překvapením. Ačkoliv ho to překvapilo.

„Několik let jsme byli šťastní. Toulali jsme se světem, sem tam si našli útočiště u jiných upírů. Mé postavení kněžího nám otevřelo mnoho dveří. Pak však přišel zlom. Bylo to v Transylvánii. Chtěli jsme se zdržet jen chvilku a to se nám vymstilo. Někdo prozradil naši přítomnost. Zranili mě, málem jsem zemřel.“

„Kdo tě zranil?“ skočí mu do toho, přestože tuší. „Tenkrát jsem se s ním setkal podruhé. A téměř mě to stálo život. Byl to Morgan. Nevím, co mě tehdy zachránilo. Možná to byla náhoda, možná mi prostě přálo štěstí. Visí nad tím hodně otazníků. Koneckonců po chvíli boje s ním jsem upadl do bezvědomí. Možná se s ním dohodl můj milenec,“ ani se nezardí. „Rozhodl se, že mě zachrání. A udělal věc, která nás navždy rozdělila. Vysál jed z rány, kterou mi Morgan způsobil svými drápy.“

Sion si ho tiše prohlíží. Vidí mu v očích bolest, ale i vztek a nenávist. Co se dělo dál?, ptá se nedočkavě v duchu. Jako by ho Daihem slyšel, pokračuje. „Pokusil jsem se mu v tom zabránit. Ve chvíli, kdy jiný upír vypije krev kněžího, zapomene na něj i na to co spolu prožili. Nechtěl jsem, aby to skončilo, ale stejně mě neposlechl. Můj život byl přednější. Avšak on zapomněl. Zapomněl, nenáviděl a miloval. Já se vyskytoval jen v prvních dvou případech,“ opět se na dlouhou dobu odmlčí a očima hledí do prázdna.

Ne, opraví se princ. Do minulosti.

„Věděl jsem, že nemá cenu mu říci, kdo doopravdy jsem. Nevěřil by mi. Nakonec jsem mu řekl, že jsem ho stvořil já. Neměl důvod si myslet něco jiného. A díky tomu mi alespoň zůstal na blízku. Pokusil jsem se ho opět získat, ale marně. Dostal se mezi nás někdo, koho stvořil Morgan. Byl pro nás nepřítelem. Přikázal jsem mu ho zabít. On však nezabil, miloval.“

Sionovi se zatají dech. Tuší, kdo byl ten muž, ale chce to slyšet přímo od něj. „A to byla moje zkáza,“ ukončí tiše své vyprávění Červený Drak. Mladík na posteli ztuhne. Neříkejte mi, že… Že to byl Daidredův syn, kdo ho zabil. „Jméno, Daiheme!“ vyzve ho. Muž na něj pohlédne nepřítomným pohledem, ale mlčí.

Mladík trpělivě vyčkává, až se rozhodne mu to říct, ale ani po deseti minutách to není Červený Drak, kdo promluví. „To jméno!“ přikáže nyní Sion. Vyzvaný sebou trhne a upře na něj pohled, který k němu promlouvá beze slov.

„Byl to Ian.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

aaaaa

(Mekare, 28. 10. 2009 0:59)

to je nadhera... rychlo idem dalej.... naaaaaaaadhera.. som stoho troho vymleta ale nadhera..

Úžasné

(Ai-chan, 9. 6. 2008 15:28)

Je to nádherná povídka, těším se na další díl

Nádhera

(Kat, 24. 4. 2008 19:52)

tiše splyne z rtů a přemýšlí hodně přemýšlí a vzpomíná na první díl, kdy si oblibila Iana a Daniela. Ne chyba mám je ráda pořád a teď je tady Drak okouzlený opět fialovým pohledem svého pána.
Doufám, že dopadne šťastněji než s Ianem.
Libi se mi povídka jak to pokračuje. Paráda a těším se až zmáčknou tomu jemu bráškovi krček. Morgan další velká neznáma. No rozhodně se vyplatí počkat na odpovědi.
Keiro těším se jak malá na další díl Upíra bez svědomí. Cha bez svědomí ale za to miluje.

prostě skvělý :)

(Amanda, 24. 4. 2008 16:29)

Vážně by jsi měla být spisovatelkou :)... mě by v životě nenapadlo, že to na sebe naváže takhle XD...vymyslela jsi to skvěle, prostě upaupa úžasně nádherně prostě fakt good XD...už se nemůžu dočkat dalšího dílu :)

......

(Mája, 23. 4. 2008 16:56)

IAAAAAAN, ten Iant, kterýho jsem si naprosto oblíbila.
Chudák Sion, dokonce lituju i Červenýho draka, kterýho jsem považovala za parchanta, ne to mi nedělej...Achjo :)
Už se těším na další díl.

Zdravím všechny, kterým se nelíbil závěr

(Keiro, 23. 4. 2008 16:38)

Jen malý dodatek k tomu závěru s tím Ianem. Kdo četl první cyklus, možná si ještě vzpomene, jak to tam bylo. Nikde nebylo přesně řečeno, proč vlastně Červený Drak tolik nenávidí Ian a Daniela. Proč měl vlastně Iana Daniel zabít. Tak jsem se rozhodla, že by bylo dobré to upřesnit v tomhle cyklu. Jak vidím zřejmě se mi to moc nepovedlo, ale hold smůla. Podle mého se to tam hodí, jinak bych to samozřejmě takhle nepsala. A pro ty, komu třeba zase vadilo, že to v Upírovi se svědomím nebylo rozvinuto, jsem to chtěla upřesnit.
Pokud se nelíbilo je mi líto, ale je to váš názor a na ten máme každý právo. :D
See ya :D

.........

(Jane, 23. 4. 2008 12:43)

páni to bylo super no a ten konec mě teda dostal. Už se nemůžu dočkat dalšího dílu. Ian no jo.

Proč ne?

(Fussi-chan, 22. 4. 2008 21:44)

Zase Ian.. Chuděrka Daihem. Mě je ho tak líto... Je to dokonalej případ ztracenýho štěňátka... V jistým smyslu... Ale Sion je skvělej pán, on ho z toho vytáhne... (že jo?!?)
Moc se těším na pokračování ^^

T.T chudáček Daihem!!!

(Danika, 22. 4. 2008 20:45)

Tutášek mauej...xD. Hehehe nemůžu se dočkat dalšího dílu!!!!

Hezké, ale..

(Neli, 22. 4. 2008 13:53)

Zase Ian? Musim říct, že tohle už je jako ohraná deska. Líbí se mi to, to ano, ale chtělo by to už něco jinýho. Ne pořád dokola ty samý postavy. Možná, že to bereš jako velký začarovaný kruh, který se koněčně uzavírá. A doufám, že štastně. Číst pořád o tom jak sou milenci rozděleni je deprimující! Těšim se na další